Představte si, že jste si vyšli na večeři v hlavním městě evropské země, jejíž jazyk neovládáte. Číšník zná stěží pár slov anglicky, ale rukama nohama se dorozumíte aspoň natolik, abyste pochopili, co je v nabídce, objednali si, najedli se a zaplatili. A teď pro změnu dejme tomu, že jste zabloudili na túře amazonským pralesem a vyhladovělí doklopýtali do vesnice. Místní domorodci naprosto netuší, co si o vás mají myslet. Pokoušíte se napodobit zvuky žvýkání. Domnívají se, že na ně hovoříte svým primitivním jazykem. Zvednete ruce na znamení, že se vzdáváte. Považují to za přípravu k útoku.

Komunikovat bez společného kontextu je obtížné. Například do úložišť radioaktivního odpadu nebudou lidé smět zasahovat ještě desítky tisíc let, a přitom už angličtina z doby před pouhým tisícem roků je pro většinu dnešních uživatelů naprosto nesrozumitelná. Úřady si proto lámou hlavu, jak nebezpečná skladiště označit. Odborné komise už přišly se vším možným, od vysokých betonových jehlanů přes Výkřik od Edvarda Muncha až po geneticky upravené rostliny, které umějí změnit barvu na výstražnou modrou. U ničeho ale není záruka, že to bude fungovat i v daleké budoucnosti.

Někteří z těch, kdo vyvářeli označení jaderných úložišť, se zároveň podíleli na ještě náročnějším úkolu: jak komunikovat s mimozemskými bytostmi. Daniel Oberhaus, novinář magazínu Wired, na toto téma napsal knihu Extraterrestrial Languages (Mimozemské jazyky).

Vůbec nevíme, jakým způsobem mohou mimozemšťané přijímat informace. Začátkem 70. let 20. století byly do vesmíru vyslány dvě sondy, Pioneer 10 a 11, nesoucí destičky s vyobrazením nahých lidských postav a se schematickým znázorněním polohy Země. Naprosto základní údaje, ale i ty přinejmenším předpokládají, že mimozemšťané vidí. Šance, že některou ze sond někdo najde, je ovšem skutečně mizivá. Lepší vyhlídky na navázání kontaktu slibují rádiové vlny vysílané z naší planety a pohybující se rychlostí světla, jenže stejně jako na Zemi, i v mezihvězdném prostoru je nutno naladit přijímač na správnou frekvenci. Jak mimozemšťané poznají, která je ta pravá? Plakety na sondách Pioneer obsahují nápovědu v podobě zjednodušeného nákresu atomu vodíku, jehož magnetická polarita se mění v pravidelných intervalech s frekvencí 1 420 MHz. Jelikož vodík je nejběžnější prvek ve vesmíru, existuje naděje, že tento obrázek může posloužit jako svého druhu telefonní číslo.

Představte si, že večeříte v jednom z evropských hlavních měst a neznáte místní jazyk. Číšník ovládá jen základy angličtiny, ale hlad je skvělá motivace, takže si nakonec z jídelního lístku objednáte něco, co je vám povědomé. Najíte se a zaplatíte. A nyní si místo toho představte, že jste zabloudili při dobrodružné výpravě a vyhladovělí se vynoříte uprostřed vesnice v Amazonii. Místní lidé netuší, co si o vás myslet. Vydáváte žvýkavé zvuky, které chybně považují za vaši primitivní řeč. Když zvednete ruce na znamení toho, že se vzdáváte, domnívají se, že zahajujete útok.

Komunikace bez sdíleného kontextu je obtížná. Například lokality s radioaktivním odpadem musejí zůstat nedotčeny po desítky tisíc let. Ovšem vzhledem k tomu, že angličtina z doby před pouhým tisícem let je dnes pro většinu soudobých mluvčích tohoto jazyka nesrozumitelná, mají úřady obtíže s tvorbou varování, která by měla jaderný odpad doprovázet. Komise, které mají tuto otázku na starosti, předkládají všemožné nápady – od vysoko čnících betonových hrotů přes obraz „Výkřik“ od Edvarda Munche po rostliny, které jsou geneticky upraveny tak, aby se zbarvily do výstražné modré. U žádného z těchto opatření ale není zaručeno, že obstojí ve zkoušce časem.

Někteří z těch samých lidí, kteří pracovali na vzkazech pro místa s odpadem, se také podílejí na ještě větší výzvě: na komunikaci s mimozemským životem. Toto téma je námětem nové knihy „Mimozemské jazyky“ od Daniela Oberhause, novináře z magazínu Wired.

O tom, jak by mohli mimozemšťané chápat informace, není nic známo. Dvojice destiček, vyslaná na počátku 70. let 20. století jako součást kosmických sond Pioneer 10 a 11, zobrazuje nahé lidské bytosti a orientační mapu k nalezení Země – primitivní záležitost, ale i tento přístup předpokládá, že mimozemšťané jsou schopni vidět. Protože u takovéto družice existuje jen zcela nepatrná šance na to, že bude zachycena, je mnohem pravděpodobnější, že se kontakt podaří navázat pomocí rádiového vysílání ze Země, které se šíří rychlostí světla. Ale stejně jako musí být vhodně naladěn pozemský rozhlasový přijímač, musí tomu tak být i u přijímače mezihvězdného. Jak by se mohlo mimozemšťanům podařit naladit správnou frekvenci? Destička na sondě Pioneer obsahuje nápovědu v podobě jednoduchého schématu atomu vodíku, u nějž se v pravidelných intervalech, s frekvencí 1420 MHz, převrací magnetická polarita. Protože je vodík nejrozšířenější prvek ve vesmíru, existuje naděje, že tento nákres by svým způsobem mohl zafungovat jako telefonní číslo.

Dejme tomu, že večeříte ve velkém evropském městě, kde neznáte místní jazyk. Číšník moc anglicky neumí, ale rukama nohama si z menu objednáte něco, znáte, sníte to a zaplatíte. Teď si ale představte, že se ztratíte na výletě a úplně vyhladovělí se objevíte v amazonské vesnici Ti lidé nemají ponětí, co si o vás mají myslet. Předvádíte zvuky žvýkání. ale oni je mají za váš primitivní jazyk. Když zvednete ruce, jako že se vzdáváte, pochopí to jako útok.

Je těžké komunikovat, když nesdílíte společný kontext. Například úložiště radioaktivního odpadu musí zůstat zakonzervována desítky tisíc let. Většina lidí, kteří dnes mluví anglicky, by ale angličtině z doby před sotva tisícem let nerozuměla. Označit tato místa varovnými nápisy tak bylo obtížné. Výbory, které to měly na starosti, přišly s mnoha různými nápady od velkých betonových ostnů přes „Výkřik“ od Edvarda Munche po geneticky modifikované rostliny, které mají varovně modrou barvu. U žádného z nich ale nelze zaručit, že bude v budoucnu fungovat.

Na varováních pro úložiště odpadu pracovali i lidé, kteří se zúčastnili ještě větší výzvy: komunikace s mimozemšťany. Právě to je tématem nové knihy „Extraterrestrial Languages“ (Mimozemské jazyky), kterou napsal novinář Daniel Oberhaus z časopisu Wired.

O tom, jak by mimozemšťané mohli vnímat informace, se nic neví. Na dvou deskách, které byly na začátku 70. let 20. století vyslány do vesmíru na palubách sond Pioneer 10 a 11, jsou zobrazeny nahé lidské bytosti a přibližná mapa, kde zemi najít – jde o nejzákladnější věci, ale i ty předpokládají, že mimozemšťané vidí. Tyto sondy mají ovšem nepatrnou šanci, že je někdo najde, takže mnohem větší pravděpodobnost kontaktu skýtá rádiové vysílání ze Země, které se šíří rychlostí světla. Ale stejně jako u pozemského vysílání musí být to mezihvězdné naladěno na správnou frekvenci. Jak by se mimozemšťané na tu správnou dostali? Na desce z Pioneeru je nápověda v podobě základního náčrtu atomu vodíku, jehož magnetická polarita se mění v pravidelných intervalech s frekvencí 1 420 MHz. Vzhledem k tomu, že vodík je ve vesmíru nejhojněji se vyskytujícím prvkem, vědci doufají, že tento náčrtek by mohl představovat něco jako telefonní číslo.

Představte si, že jste na jídle v restauraci v evropském hlavním městě a neovládáte místní jazyk. Číšník umí anglicky jen minimálně, ale nakonec si zvládnete z jídelního lístku rukama nohama objednat něco, co poznáváte, sníst to a zaplatit. A teď si představte, že se ztratíte na túře pralesem a vyhládlí se vynoříte v amazonské vesničce. Místní netuší, co si o vás mají myslet. Předvádíte zvuky žvýkání, oni to ale považují za váš primitivní jazyk. Když zvednete ruce, že se vzdáváte, domnívají se, že se na ně chystáte zaútočit.

Bez sdíleného kontextu se komunikuje obtížně. Například úložiště radioaktivního odpadu nesmí být narušena desítky tisíc let; ale protože už 1000 let stará angličtina je nesrozumitelná, organizace zodpovědné za jejich provoz si lámou hlavu s podobou odpad doprovázejících varování. Příslušné komise přišly se vším možným od impozantních betonových ostnů, přes Výkřik Edvarda Muncha, až po rostliny, které jsou geneticky modifikované, aby se zbarvily výstražným odstínem modré. Nic z toho ale neprůstřelnou zárukou pochopitelnosti pro budoucí generace není.

Někteří z lidí, kteří pracovali na varováních pro jaderná úložiště, se podíleli na ještě náročnějším projektu: jak komunikovat s mimozemským životem. V nové knize „Extraterrestrial Languages“ (Mimozemské jazyky) o tom vypráví Daniel Oberhaus, reportér časopisu Wired.

O tom, jak by mimozemšťané mohli přijímat informace, se neví vůbec nic. Na dvou plaketách vyslaných počátkem 70. let se sondami Pioneer 10 a 11 jsou zobrazené nahé lidské bytosti a mapa, jak najít Zemi – nic sofistikovaného, ale už tohle předpokládá, že mimozemšťané vidí. Tyto kosmické lodě mají jen zcela zanedbatelné vyhlídky, že je někdo objeví. Větší šanci navázat spojení má radiové vysílání ze Země, které cestuje rychlostí světla. Ale stejně jako pozemské rádio, musí i to mezihvězdné být naladěné na odpovídající frekvenci. Jak by mimozemšťané na tu správnou frekvenci natrefili? Plaketa na sondě Pioneer obsahuje nápovědu v podobě jednoduchého diagramu atomu vodíku, jehož magnetická polarita se otáčí v pravidelných intervalech o frekvenci 1 420 MHz. Protože vodík je nejčastěji se vyskytujícím prvkem ve vesmíru, je naděje, že by tento náčrtek mohl posloužit jako svého druhu telefonní číslo.

Dejme tomu, že jste v jedné evropské metropoli a chcete se navečeřet, ale nehovoříte tamním jazykem. Číšník má chatrnou angličtinu, avšak nakonec se v jídelníčku přece jen doberete k něčemu, co znáte, a tak se najíte a zaplatíte. Nyní si ovšem představte, že jste se po nevydařené túře ocitli v amazonské vesnici a umíráte hlady. Její obyvatelé nevědí, co si s vámi počít. Napodobujete zvuk žvýkání, ale oni si myslí, že je to váš primitivní jazyk. Když zvednete ruce na znamení toho, že se vzdáváte, považují to za pokus o útok.

Komunikovat bez sdíleného kontextu je svízelné. Kupříkladu oblasti zamořené radioaktivitou musejí nerušeně odpočívat desítky tisíc let, jenže jak mají úřady označit jaderný odpad ve světle skutečnosti, že angličtina, kterou se hovořilo před pouhými tisíci lety, je pro většinu současných mluvčích nesrozumitelná? Příslušné komise předložily všemožné návrhy od vysokých betonových hrotů přes Munchův obraz Výkřik až po rostliny geneticky modifikované tak, aby se jejich barva změnila na výstražnou modrou. U žádného z těchto řešení však není zaručeno, že obstojí.

Někteří z těch, kdo pomáhali vymýšlet tato varovná značení, se zabývají ještě zapeklitější otázkou: komunikací s mimozemským životem. Té se věnuje nová kniha s názvem Extraterrestrial Languages (Mimozemské jazyky), kterou napsal Daniel Oberhaus z časopisu Wired.

Nemáme sebemenší ponětí o tom, jak by asi mimozemšťané přijímali informace. Počátkem 70. let vynesly sondy Pioneer 10 a 11 do vesmíru dvě plakety zobrazující nahé lidské postavy a mapu s přibližnou polohou Země. Žádná věda, řeklo by se, ale vše i tak stojí a padá s předpokladem, že mimozemšťané jsou nadáni zrakem. Pravděpodobnost, že takové vesmírné těleso bude kdy nalezeno, je mizivá, a proto jsou větším příslibem rádiové vlny, které ze Země putují rychlostí světla. Jenže stejně jako jeho pozemský protějšek musí být i mezihvězdné rádio naladěno na odpovídající frekvenci. Co by mimozemšťany mohlo navést na tu správnou? Plaketa ze sondy Pioneer obsahuje nápovědu v podobě jednoduchého nákresu atomu vodíku, jehož magnetická polarita se mění v pravidelných intervalech s frekvencí 1 420 MHz. Jelikož žádný prvek není ve vesmíru zastoupen hojněji než vodík, lze doufat, že tento náčrt by mohl posloužit jako svého druhu telefonní číslo.