Imagine dining in a European capital where you do not know the local language. The waiter speaks little English, but by hook or by crook you manage to order something on the menu that you recognise, eat and pay for. Now picture instead that, after a hike goes wrong, you emerge, starving, in an Amazonian village. The people there have no idea what to make of you. You mime chewing sounds, which they mistake for your primitive tongue. When you raise your hands to signify surrender, they think you are launching an attack.
Communicating without a shared context is hard. For example, radioactive sites must be left undisturbed for tens of thousands of years; yet, given that the English of just 1,000 years ago is now unintelligible to most of its modern speakers, agencies have struggled to create warnings to accompany nuclear waste. Committees responsible for doing so have come up with everything from towering concrete spikes, to Edvard Munch’s “The Scream”, to plants genetically modified to turn an alarming blue. None is guaranteed to be future-proof.
Some of the same people who worked on these waste-site messages have also been part of an even bigger challenge: communicating with extraterrestrial life. This is the subject of “Extraterrestrial Languages”, a new book by Daniel Oberhaus, a journalist at Wired.
Nothing is known about how extraterrestrials might take in information. A pair of plaques sent in the early 1970s with Pioneer 10 and 11, two spacecraft, show nude human beings and a rough map to find Earth—rudimentary stuff, but even that assumes aliens can see. Since such craft have no more than an infinitesimal chance of being found, radio broadcasts from Earth, travelling at the speed of light, are more likely to make contact. But just as a terrestrial radio must be tuned to the right frequency, so must the interstellar kind. How would aliens happen upon the correct one? The Pioneer plaque gives a hint in the form of a basic diagram of a hydrogen atom, the magnetic polarity of which flips at regular intervals, with a frequency of 1,420MHz. Since hydrogen is the most abundant element in the universe, the hope is that this sketch might act as a sort of telephone number. | Dejme tomu, že večeříte ve velkém evropském městě, kde neznáte místní jazyk. Číšník moc anglicky neumí, ale rukama nohama si z menu objednáte něco, znáte, sníte to a zaplatíte. Teď si ale představte, že se ztratíte na výletě a úplně vyhladovělí se objevíte v amazonské vesnici Ti lidé nemají ponětí, co si o vás mají myslet. Předvádíte zvuky žvýkání. ale oni je mají za váš primitivní jazyk. Když zvednete ruce, jako že se vzdáváte, pochopí to jako útok. Je těžké komunikovat, když nesdílíte společný kontext. Například úložiště radioaktivního odpadu musí zůstat zakonzervována desítky tisíc let. Většina lidí, kteří dnes mluví anglicky, by ale angličtině z doby před sotva tisícem let nerozuměla. Označit tato místa varovnými nápisy tak bylo obtížné. Výbory, které to měly na starosti, přišly s mnoha různými nápady od velkých betonových ostnů přes „Výkřik“ od Edvarda Munche po geneticky modifikované rostliny, které mají varovně modrou barvu. U žádného z nich ale nelze zaručit, že bude v budoucnu fungovat. Na varováních pro úložiště odpadu pracovali i lidé, kteří se zúčastnili ještě větší výzvy: komunikace s mimozemšťany. Právě to je tématem nové knihy „Extraterrestrial Languages“ (Mimozemské jazyky), kterou napsal novinář Daniel Oberhaus z časopisu Wired. O tom, jak by mimozemšťané mohli vnímat informace, se nic neví. Na dvou deskách, které byly na začátku 70. let 20. století vyslány do vesmíru na palubách sond Pioneer 10 a 11, jsou zobrazeny nahé lidské bytosti a přibližná mapa, kde zemi najít – jde o nejzákladnější věci, ale i ty předpokládají, že mimozemšťané vidí. Tyto sondy mají ovšem nepatrnou šanci, že je někdo najde, takže mnohem větší pravděpodobnost kontaktu skýtá rádiové vysílání ze Země, které se šíří rychlostí světla. Ale stejně jako u pozemského vysílání musí být to mezihvězdné naladěno na správnou frekvenci. Jak by se mimozemšťané na tu správnou dostali? Na desce z Pioneeru je nápověda v podobě základního náčrtu atomu vodíku, jehož magnetická polarita se mění v pravidelných intervalech s frekvencí 1 420 MHz. Vzhledem k tomu, že vodík je ve vesmíru nejhojněji se vyskytujícím prvkem, vědci doufají, že tento náčrtek by mohl představovat něco jako telefonní číslo. |