Představte si, že večeříte v jednom z evropských hlavních měst a neznáte místní jazyk. Číšník ovládá jen základy angličtiny, ale hlad je skvělá motivace, takže si nakonec z jídelního lístku objednáte něco, co je vám povědomé. Najíte se a zaplatíte. A nyní si místo toho představte, že jste zabloudili při dobrodružné výpravě a vyhladovělí se vynoříte uprostřed vesnice v Amazonii. Místní lidé netuší, co si o vás myslet. Vydáváte žvýkavé zvuky, které chybně považují za vaši primitivní řeč. Když zvednete ruce na znamení toho, že se vzdáváte, domnívají se, že zahajujete útok.

Komunikace bez sdíleného kontextu je obtížná. Například lokality s radioaktivním odpadem musejí zůstat nedotčeny po desítky tisíc let. Ovšem vzhledem k tomu, že angličtina z doby před pouhým tisícem let je dnes pro většinu soudobých mluvčích tohoto jazyka nesrozumitelná, mají úřady obtíže s tvorbou varování, která by měla jaderný odpad doprovázet. Komise, které mají tuto otázku na starosti, předkládají všemožné nápady – od vysoko čnících betonových hrotů přes obraz „Výkřik“ od Edvarda Munche po rostliny, které jsou geneticky upraveny tak, aby se zbarvily do výstražné modré. U žádného z těchto opatření ale není zaručeno, že obstojí ve zkoušce časem.

Někteří z těch samých lidí, kteří pracovali na vzkazech pro místa s odpadem, se také podílejí na ještě větší výzvě: na komunikaci s mimozemským životem. Toto téma je námětem nové knihy „Mimozemské jazyky“ od Daniela Oberhause, novináře z magazínu Wired.

O tom, jak by mohli mimozemšťané chápat informace, není nic známo. Dvojice destiček, vyslaná na počátku 70. let 20. století jako součást kosmických sond Pioneer 10 a 11, zobrazuje nahé lidské bytosti a orientační mapu k nalezení Země – primitivní záležitost, ale i tento přístup předpokládá, že mimozemšťané jsou schopni vidět. Protože u takovéto družice existuje jen zcela nepatrná šance na to, že bude zachycena, je mnohem pravděpodobnější, že se kontakt podaří navázat pomocí rádiového vysílání ze Země, které se šíří rychlostí světla. Ale stejně jako musí být vhodně naladěn pozemský rozhlasový přijímač, musí tomu tak být i u přijímače mezihvězdného. Jak by se mohlo mimozemšťanům podařit naladit správnou frekvenci? Destička na sondě Pioneer obsahuje nápovědu v podobě jednoduchého schématu atomu vodíku, u nějž se v pravidelných intervalech, s frekvencí 1420 MHz, převrací magnetická polarita. Protože je vodík nejrozšířenější prvek ve vesmíru, existuje naděje, že tento nákres by svým způsobem mohl zafungovat jako telefonní číslo.