ProZ.com translation contests »
1st Annual ProZ.com Translation Contest: "Awakening" » English to Czech » Entry #6508

Source text in English

Translation #6508

Heathrow Airport is one of the few places in England you can be sure of seeing a gun. These guns are carried by policemen in short-sleeved shirts and black flak-jackets, alert for terrorists about to blow up Tie-Rack. They are unlikely to confront me directly, but if they do I shall tell them the truth. I shall state my business. I’m planning to stop at Heathrow Airport until I see someone I know. (...)

Astonishingly, I wait for thirty-nine minutes and don’t see one person I know. Not one, and no-one knows me. I’m as anonymous as the drivers with their universal name-cards (some surnames I know), except the drivers are better dressed. Since the kids, whatever I wear looks like pyjamas. Coats, shirts, T-shirts, jeans, suits; like slept-in pyjamas. (...)

I hear myself thinking about all the people I know who have let me down by not leaving early on a Tuesday morning for glamorous European destinations. My former colleagues from the insurance office must still be stuck at their desks, like I always said they would be, when I was stuck there too, wasting my time and unable to settle while Ally moved steadily onward, getting her PhD and her first research fellowship at Reading University, her first promotion.

Our more recent grown-up friends, who have serious jobs and who therefore I half expect to be seeing any moment now, tell me that home-making is a perfectly decent occupation for a man, courageous even, yes, manly to stay at home with the kids. These friends of ours are primarily Ally’s friends. I don’t seem to know anyone anymore, and away from the children and the overhead planes, hearing myself think, I hear the thoughts of a whinger. This is not what I had been hoping to hear.

I start crying, not grimacing or sobbing, just big silent tears rolling down my cheeks. I don’t want anyone I know to see me crying, because I’m not the kind of person who cracks up at Heathrow airport some nothing Tuesday morning. I manage our house impeccably, like a business. It’s a serious job. I have spreadsheets to monitor the hoover-bag situation and colour-coded print-outs about the ethical consequences of nappies. I am not myself this morning. I don’t know who I am.
Letiště Heathrow patří k těm několika místům v Anglii, kde zaručeně uvidíte zbraň. Nosí je policisté oblečení v košilích s krátkými rukávy a v černých neprůstřelných vestách, jejichž oči pátrají po teroristech, kteří se chystají vyhodit do vzduchu obchod Tie-Rack. Nejspíše se mne na nic nezeptají, ale pokud ano, řeknu jim pravdu. Řeknu jim, o co mi jde. Mám v úmyslu zůstat na letišti Heathrow, dokud neuvidím někoho, koho znám. (...)

Je to k neuvěření: čekám už 39 minut a dosud jsem nezahlédl nikoho, koho znám. Nikoho. A nikdo nezná mne. Jsem stejně anonymní jako řidiči s nerozlišitelnými kartičkami se jménem (jasně, občas s příjmením) až na to, že oni jsou lépe oblečení. Od té doby, co se narodily děti, na mně všechno vypadá jako pyžamo. Kabáty, košile, trička, džíny, obleky - jako bych právě vylezl z postele. (...)

V mých myšlenkách defilují známí, kteří mě nechali ve štychu, protože v úterý ráno nemají namířeno do některého z úžasných evropských měst. Mí někdejší kolegové z pojišťovny určitě pořád trčí u svých stolů, jak jsem předvídal v době, kdy jsem tam trčel taky, marnil čas a ne a ne se usadit, zatímco Ally šla vytrvale za svým, udělala doktorát, dostala výzkumný grant na Reading University a byla povýšena.

Naši usedlí přátelé z poslední doby, kteří mají seriózní zaměstnání, a tak by se tu teoreticky mohli nachomýtnout, mi říkají, že být mužem v domácnosti není žádná potupa, že zůstat doma s dětmi je statečné a dokonce mužné. Jsou to hlavně Allyini přátelé. Já vlastně už nikoho neznám, a když se oprostím od dětí a hluku letadel, které mi přelétávají nad hlavou, vnímám to, co se mi honí hlavou - jsou to myšlenkové pochody ufňukance. Tak jsem si to opravdu nepředstavoval.

Začnu plakat, a nejsou to jen sevřená ústa nebo vzlykání. Po mých tvářích se koulejí velké, tiché slzy. Nechci, aby mě mí známí viděli plakat, protože já přece nepatřím k lidem, kteří se jednoho úterního rána z ničeho nic sesypou na Heathrow. Vzorně vedu domácnost, jako by to byla firma. Je to seriózní práce. V Excelu sleduji stav sáčků do vysavače a mám barevně vytištěné informace o etických dopadech plenek. Dnes ráno to nejsem já. Nevím, kdo jsem.