Over the course of many years, without making any great fuss about it, the authorities in New York disabled most of the control buttons that once operated pedestrian-crossing lights in the city. Computerised timers, they had decided, almost always worked better. By 2004, fewer than 750 of 3,250 such buttons remained functional. The city government did not, however, take the disabled buttons away—beckoning countless fingers to futile pressing.
Initially, the buttons survived because of the cost of removing them. But it turned out that even inoperative buttons serve a purpose. Pedestrians who press a button are less likely to cross before the green man appears, says Tal Oron-Gilad of Ben-Gurion University of the Negev, in Israel. Having studied behaviour at crossings, she notes that people more readily obey a system which purports to heed their input.
Inoperative buttons produce placebo effects of this sort because people like an impression of control over systems they are using, says Eytan Adar, an expert on human-computer interaction at the University of Michigan, Ann Arbor. Dr Adar notes that his students commonly design software with a clickable “save” button that has no role other than to reassure those users who are unaware that their keystrokes are saved automatically anyway. Think of it, he says, as a touch of benevolent deception to counter the inherent coldness of the machine world.
That is one view. But, at road crossings at least, placebo buttons may also have a darker side. Ralf Risser, head of FACTUM, a Viennese institute that studies psychological factors in traffic systems, reckons that pedestrians’ awareness of their existence, and consequent resentment at the deception, now outweighs the benefits. | Úřady v New Yorku během let postupně bez velké publicity vypnuly většinu tlačítek, která chodcům umožňovala ovládat světelnou signalizaci na přechodech. Došly totiž k závěru, že stejnému účelu lépe poslouží digitální časovače, a proto v roce 2004 už bylo v provozu pouze necelých 750 z celkového počtu 3 250 tlačítek. Radnice ale nenechala nefunkční zařízení odstranit, a tak se k nim nespočetné lidské prsty zvedají dál v marném gestu. Zpočátku tlačítka zůstávala na místě, protože to bylo levnější než je demontovat. Ukázalo se ale, že i nefunkční knoflík má smysl. Chodci, kteří jej zmáčkli, si větší pravděpodobností počkají na zeleného panáčka, říká Tal Oron-Giladová z Univerzity Bena Guriona v Negevu, Izrael. Z průzkumu chování chodců na přechodech prý vyplynulo, že ochotněji poslechnou systém, pokud jsou přesvědčeni, že jej ovládají. Nefunkční tlačítka tedy zřejmě mají placebo efekt způsobený tím, že lidé potřebují pocit kontroly nad systémem, potvrzuje doktor Eytan Adar, odborník na vztahy mezi člověkem a počítačem z Michiganské univerzity v Ann Arbor. Adar si všiml, že jeho studenti do navrhovaného softwaru běžně zabudovávají možnost „Uložit“, ačkoli kliknutí na ni nemá jiný účel než dodávat jistotu uživatelům, kteří si neuvědomují, že všechny údery na klávesnici se tak jako tak automaticky ukládají. Můžeme to považovat milosrdnou lež, která studený svět strojů trochu polidšťuje, dodává Adar. Podívejme se ale na věc z jiné stránky. Přinejmenším na přechodech pro chodce může totiž přítomnost tlačítka s placebo efektem mít i své nevýhody. Ralf Risser, ředitel vídeňského institutu FACTUM, který se zabývá psychologickými aspekty dopravních systémů, se domnívá, že teď, když už chodci o nefunkčních tlačítkách vědí, může mít rozčarování z podvodu naopak nepříznivý dopad. |