We're accustomed to glamour in London SE26: Kelly Brook and Jason Statham used to live above the dentist. But when Anouska Hempel's heels hit the cracked cement of the parking space outside my flat, it's hard not to think of those Picture Post photographs of royalty visiting bombed-out families during the second world war. Her mission in my modest tract of suburbia is, however, about more than offering sympathy. Hempel—the woman who invented the boutique hotel before it bore any such proprietary name—has come to give me information for which, judging by the spreads in interiors magazines and anxious postings on online DIY forums, half the property-owners in the Western world seem desperate: how to give an ordinary home the look and the vibe of a five-star, £750-a-night hotel suite. To Hempelise, in this case, a modest conversion flat formed from the middle slice of a three-storey Victorian semi.
"You could do it," she says, casting an eye around my kitchen. "Anyone could do it. Absolutely no reason why not. But there has to be continuity between the rooms. A single idea must be followed through." She looks out wistfully over the fire escape. "And you'd have to buy the house next door, of course." That's a joke. I think.
...
It's worth pausing, though, to consider the oddness of this impulse. The hotel room is an amnesiac space. We would be troubled if it bore any sign of a previous occupant, particularly as many of us go to hotels in order to do things we would not do at home. We expect a hotel room to be cleaned as thoroughly as if a corpse had just been hauled from the bed. (In some cases, this will actually have happened.) The domestic interior embodies the opposite idea: it is a repository of memories. The story of its inhabitants ought to be there in the photos on the mantelpiece, the pictures on the wall, the books on the shelves. If hotel rooms were people, they would be smiling lobotomy patients or plausible psychopaths. | Na okázalost v londýnské části Sydenham jsme zvyklí: Kdysi tu v bytě nad zubařskou ordinací bydlela i Kelly Brook s Jasonem Stathamem. Ale když se podpatky Anousky Hempel dotkly popraskaného betonu parkoviště před mým bytem, je těžké nemyslet na ty fotografie v Picture Post zachycující členy královské rodiny při návštěvě rodin zasažených bombardováním během druhé světové války. Její poslání v mém skromném obydlí na předměstí je však větší než jen vyjádření solidarity. Hempel - žena, která vynalezla boutique hotel dávno před tím, než ho tak začali nazývat, mi přišla poskytnout informace, pro které, soudě podle článků v časopisech o bydlení a úzkostných příspěvků v on-line fórech pro kutily, by se polovina vlastníků nemovitostí v západním světě přetrhla: jak obyčejnému domácímu interiéru vtisknout vzhled a atmosféru luxusního pětihvězdičkového apartmá. V tomto případě tedy dodat „hempelovský“ punc skromné bytové přestavbě v třípatrovém viktoriánském dvojdomku. "Dalo by se to udělat," říká, zatímco očima přejíždí po mé kuchyni. "Zvládl by to každý. Nevidím důvod, proč by to nešlo. Ale mezi pokoji musí být soulad. Všechno musí být do detailu promyšlené." Zahloubaně se podívá k požárnímu schodišti. "A samozřejmě byste musel odkoupit sousední dům." Předpokládám, že je to vtip. ... I když nad tím zvláštním podnětem stojí za to se pozastavit. Hotelový pokoj je neosobní místo, které postrádá duši. Neradi bychom, aby jevil známky předchozího uživatele, zejména když mnozí z nás pobývají v hotelích proto, aby tam mohli dělat věci, jež jsou pro ně doma tabu. Od hotelových pokojů se očekává, že budou uklizené tak důkladně, jako kdyby z postele právě vynesli mrtvolu. (V některých případech se tak opravdu děje). Domácí interiér ztělesňuje opak: je to depozitář vzpomínek. Fotografie na krbové římse, obrazy na zdi a knihy na policích by měly vyprávět příběh jeho obyvatel. Kdyby byly hotelové pokoje lidé, byli by to usmívající se pacienti po lobotomii nebo hodnověrní psychopati. |