We're accustomed to glamour in London SE26: Kelly Brook and Jason Statham used to live above the dentist. But when Anouska Hempel's heels hit the cracked cement of the parking space outside my flat, it's hard not to think of those Picture Post photographs of royalty visiting bombed-out families during the second world war. Her mission in my modest tract of suburbia is, however, about more than offering sympathy. Hempel—the woman who invented the boutique hotel before it bore any such proprietary name—has come to give me information for which, judging by the spreads in interiors magazines and anxious postings on online DIY forums, half the property-owners in the Western world seem desperate: how to give an ordinary home the look and the vibe of a five-star, £750-a-night hotel suite. To Hempelise, in this case, a modest conversion flat formed from the middle slice of a three-storey Victorian semi.
"You could do it," she says, casting an eye around my kitchen. "Anyone could do it. Absolutely no reason why not. But there has to be continuity between the rooms. A single idea must be followed through." She looks out wistfully over the fire escape. "And you'd have to buy the house next door, of course." That's a joke. I think.
...
It's worth pausing, though, to consider the oddness of this impulse. The hotel room is an amnesiac space. We would be troubled if it bore any sign of a previous occupant, particularly as many of us go to hotels in order to do things we would not do at home. We expect a hotel room to be cleaned as thoroughly as if a corpse had just been hauled from the bed. (In some cases, this will actually have happened.) The domestic interior embodies the opposite idea: it is a repository of memories. The story of its inhabitants ought to be there in the photos on the mantelpiece, the pictures on the wall, the books on the shelves. If hotel rooms were people, they would be smiling lobotomy patients or plausible psychopaths. | V londýnské čtvrti se směrovacím číslem SE26 jsme na okázalý lesk zvyklí – nad ordinací zubaře kdysi bydleli Kelly Brooková i Jason Statham. Když ale o popraskaný beton parkoviště před mým bytem najednou znějí podpatky Anousky Hempelové, je těžké nevybavit si všechny ty pohlednicové fotografie členů královské rodiny při návštěvách lidí, kteří během bombardování za druhé světové války přišli o střechu nad hlavou. Jejím posláním v této skromné části předměstské čtvrti je však něco víc než jen nabídnout svůj soucit. Hempelová, žena, jež stála u zrodu butikových hotelů dávno před tím, než se jim dostalo tohoto zákonem chráněného názvu, přišla, aby mi poskytla informace, po nichž – soudě podle dvoustran v interiérových časopisech a nervózních příspěvků na internetových fórech typu „udělej si sám“ – zoufale touží polovina majitelů nemovitostí západního světa: jak vtisknout obyčejnému domu vzhled a atmosféru hotelového apartmá v ceně 750 liber za noc. Přišla hempelizovat – v tomto případě skromný adaptovaný byt vzniklý z prostřední části trojpodlažního viktoriánského dvojdomu. „Neměl by to být problém,“ říká a očima přelétává mou kuchyň. „Pro nikoho by to neměl být problém. Nevidím žádný důvod, proč ano. Mezi místnostmi však musí být jistá návaznost. Všemi se musí prolínat jediná myšlenka.“ Pohlédne zamyšleně ke dveřím vedoucím k nouzovému schodišti. „Samozřejmě byste musel koupit ten dům vedle.“ To je vtip. Aspoň myslím. ... Teď je ale na místě, abych přerušil své vyprávění a zamyslel se nad neobvyklostí tohoto podnětu. Hotelový pokoj je prostor trpící ztrátou paměti. Znepokojovalo by nás, kdyby nesl stopy některého z předchozích obyvatel, zejména proto, že mnozí z nás dělají v hotelu věci, které bychom doma nedělali. Očekáváme, že hotelový pokoj bude vypulírován tak důkladně, jako by z postele právě odvlekli mrtvolu. (Občas tomu tak ovšem skutečně je.) Interiér domu či bytu pak ztělesňuje myšlenku zcela opačnou – jde o úschovnu vzpomínek. Příběh jeho obyvatel by měl promlouvat z fotografií na krbové římse, z obrazů na stěnách, z knih v knihovně. Kdyby byly hotelové pokoje jako lidé, viděli bychom usmívající se pacienty po lobotomii nebo pravděpodobné psychopaty.
|