ProZ.com translation contests »
11th ProZ.com translation contest: "Contemporary society" » English to Czech » Entry #12871


Source text in English

Translation #12871

We're accustomed to glamour in London SE26: Kelly Brook and Jason Statham used to live above the dentist. But when Anouska Hempel's heels hit the cracked cement of the parking space outside my flat, it's hard not to think of those Picture Post photographs of royalty visiting bombed-out families during the second world war. Her mission in my modest tract of suburbia is, however, about more than offering sympathy. Hempel—the woman who invented the boutique hotel before it bore any such proprietary name—has come to give me information for which, judging by the spreads in interiors magazines and anxious postings on online DIY forums, half the property-owners in the Western world seem desperate: how to give an ordinary home the look and the vibe of a five-star, £750-a-night hotel suite. To Hem­pelise, in this case, a modest conversion flat formed from the middle slice of a three-storey Victorian semi.

"You could do it," she says, casting an eye around my kitchen. "Anyone could do it. Absolutely no reason why not. But there has to be continuity between the rooms. A single idea must be followed through." She looks out wistfully over the fire escape. "And you'd have to buy the house next door, of course." That's a joke. I think.

...

It's worth pausing, though, to consider the oddness of this impulse. The hotel room is an amnesiac space. We would be troubled if it bore any sign of a previous occupant, particularly as many of us go to hotels in order to do things we would not do at home. We expect a hotel room to be cleaned as thoroughly as if a corpse had just been hauled from the bed. (In some cases, this will actually have happened.) The domestic interior embodies the opposite idea: it is a repository of memories. The story of its inhabitants ought to be there in the photos on the mantelpiece, the pictures on the wall, the books on the shelves. If hotel rooms were people, they would be smiling lobotomy patients or plausible psychopaths.
Na kouzlo londýnského obvodu SE26 jsme si již zvykli: Nad zubařem v minulosti bydleli Kelly Brooková a Jason Statham. Jednou mne zde upoutal zvuk podpatků Anousky Hempelové, jak rozrývají popraskaný cement na parkovacím místě u mého bytu. V takové chvíli se vám okamžitě vybaví fotografie z časopisu Picture Post, zachycující královské návštěvy v rodinách bombardovaných během druhé světové války. Poslání Hempelové na mém skromném kousku předměstí však představovalo více než jen pouhý projev spoluúčasti. Hempelová - žena, která vynalezla boutique hotel ještě předtím, než si tato novinka získala ono příznačné označení - přišla, aby mi poskytla informace, po kterých prahne polovina vlastníků nemovitosti v západním světě, soudě podle dvojstránek časopisů zaměřených na interiéry a zanícených příspěvků na internetových fórech pro kutily: jak do obyčejné domácnosti vnést vzhled a atmosféru pětihvězdičkového hotelového apartmá v ceně 750 liber za nocleh. Jak „hempelizovat“, v tomto případě skromný příbytek vzniklý rozdělením většího celku, vytvořený ze střední části třípatrového půldomku ve viktoriánském stylu.

„To by šlo,“ říká a přitom se důkladně rozhlíží po mé kuchyni. „To by zvládl každý. Nevidím vůbec žádný důvod, proč bychom to nezvládli. Mezi místnostmi však musí být návaznost. Musí být propojeny červenou nití.“ Zamyšleným pohledem přejede požární schodiště. „Pochopitelně budete muset odkoupit i ten dům vedle.“ To byl vtip. Alespoň předpokládám.

...

Tento postřeh je dosti zvláštní a určitě stojí za zamyšlení. Hotelový pokoj je prostor s amnestickým účinkem – člověk zde „vypne“ a odpoutá se od běžných starostí. Asi by se nám příliš nelíbilo, kdyby nesl známky před námi ubytovaných osob, zejména proto, že mnoho z nás hotel navštěvuje za účelem činností, které bychom doma nedělali. Očekáváme, že hotelový pokoj bude v maximální čistotě, jako kdyby před chvílí z postele vytáhli mrtvolu. (Byly dokonce zaznamenány případy, kdy se tak skutečně stalo). Domácí interiér je ztělesněním opačného přístupu: zde se uchovávají naše vzpomínky. Životní příběh jeho obyvatel by měl být zachycen na fotografiích vystavených na krbové římse, obrázcích na zdi, v knihách na policích. Pokud by hotelové pokoje byly lidskými bytostmi, asi by připomínaly usmívající se pacienty po lobotomii nebo zjevné psychopaty.


Discuss this entry